Každý rodič si přeje pro své děti to nejlepší. Když se však podíváme na to, jak vypadá mnoho českých měst, včetně Prahy, jaké v nich mají děti postavení a kolik prostoru, tak to není to nejlepší prostředí. Ve městech jsme si zvykli řešit více dopravu než způsob života lidí. A na děti myslíme ještě méně. Děti jsou bytosti, které každý den přemísťujeme do školy, na kroužky nebo k lékaři a pak zase domů. A když je pustíme ven samotné, celou dobu trneme, aby se jim něco nestalo. Opečováváme je a ochraňujeme, protože naše města nejsou bezpečná, ani vstřícná ke svobodnému pohybu dětí. Máme radost, že si tento problém začínají uvědomovat i někteří veřejní činitelé. Jedním z tahounů vize města pro děti je bratislavský primátor, architekt Matúš Vallo, který spolu s Metropolitným inštitútom Bratislavy uspořádal ve dnech 28. – 29. 5. konferenci Start with Children. Zúčastnili jsme se a zde přinášíme pár střípků.
Prostor pro volný pohyb a hru
Velká část příspěvků konference se točila kolem tématu prostoru pro volný pohyb a hru dětí. Ulice současných měst slouží zejména k parkování a dopravě. Aby si děti mohly hrát, jsou většinou odkázány na parky, oplocená hřiště, dvorky (pokud v nich opět neparkují auta) nebo ochranu dospělého. Kde se vzalo pravidlo, že smyslem našeho každodenního městského života je zejména přesouvat se z místa A do místa B? A doprava, resp. mobilita, je to hlavní, co ve městech řešíme. Dánský architekt Jan Gehl v této souvislosti zmínil, že „Sbíráme data o mobilitě (počítáme auta) a nesbíráme data o lidech. A o to, co počítáme, se pak také staráme.“
Návrat k lokálnímu životu, omezování cestování na dlouhé vzdálenosti je nyní hlavním cílem mnoha měst, které berou vážně nejen souvislost mezi přebujelou motorovou dopravou a klimatickými změnami. Část společnosti, včetně političek a politiků, si uvědomuje, že zpomalení našeho hektického života a důraz na obyčejné prožívání v místě bydliště a mezilidské vztahy je to, co nás dělá šťastnými a spokojenými.
Děti dozrávají prostřednictvím hry, potřebují každodenní přirozený pohyb a interakci s ostatními dětmi. Tím se učí samostatnosti a sociálním dovednostem. Je naší povinností jim to umožnit, ať žijí na vesnici nebo ve městě.
Zde přinášíme pár zajímavých myšlenek z konferenčních příspěvků:
- Město přátelské k dětem nejde dohromady s městem přátelským k autům.
- Města pro děti nejsou jenom parky a hřiště.
- Jako ve zdravé řece plavou lososi, tak ve zdravém městě jsou venku děti a senioři.
- Co je dobré pro seniory a děti je dobré pro všechny.
- Děti jsou 30 % populace dneška, ale 100 % budoucnosti.
- Péče o auta nám spolkne 30 % rodinného rozpočtu a péče o děti 15 až 20 %.
- Play is a serious business.
- Školy by měly být srdcem sousedství.
- Benátky jsou nejlepší hřiště pro děti na světě.
Ulice na hraní
„Dnešní děti si teď už stejně nehrají na ulicích. Jen sedí doma a hrají hry na mobilu nebo počítači.“ To je názor, který docela často zaznívá. Proč ale děti sedí doma a nehrají si na ulicích? Nemají totiž kde. Uvítali jsme proto, že součástí konference byl nápad udělat na jedno odpoledne tzv. Ulici na hraní a otestovat, jestli děti stále budou sedět doma, když se jim otevře jedna celá ulice, kterou za běžného provozu zabírají převážně auta.
Jsme moc rádi, že nás organizátoři přizvali a mohli jsme být součástí tohoto experimentu. Opět jsme zažili, jakou přesvědčovací sílu má zážitek. Pokud chcete někoho přesvědčit, že to, co říkáte, má smysl, umožněte mu vyzkoušet si to na vlastní kůži. O tom je ostatně řada našich projektů (např. Pěšky do školy nebo Školní ulice). Jakmile se ulice zavřela, začali se v ní objevovat lidé, hlavně rodiče nebo prarodiče s dětmi. Zaplnili nejen chodníky, ale i silnici. A když se objevily zajímavé nabídky, které mohly děti vyzkoušet (například skákání gumy, panáka, foukání bublin, hry, kreslení), nedalo se v ulici téměř hnout. A naše pocity? Radost a pohoda. A příliv energie od dětí, které byly v bezpečném prostředí naprosto šťastné.
Dětská podstata zůstává stále stejná, mění se však podmínky, ve kterých děti vyrůstají. Když mají prostor, rády si hrají, prozkoumávají okolí, mají velkou fantazii, milují společnost ostatních dětí. Vystačí si s málem a uvítají ke hře jakoukoli příležitost. Když ji nemají venku, tak jim nezbývá nic jiného, než zůstat doma a hrát si s tím, co domov nabízí…
Bezpečí
Dle Strategie BESIP 2021 – 2030 by měl být dopravní systém odpouštějící, aby nehody nekončily úmrtím nebo těžkým zraněním.
Děti by měly mít zaručený bezpečný pohyb po městě, který počítá i s chybami, které mohou vzhledem ke svému věku při pohybu městem udělat (zhoršený výhled na automobily vzhledem k malému vzrůstu, špatný odhad vzdálenosti či rychlosti vozidla, nepozornost apod.). Odpovědnost musíme mít především my dospělí a je naší povinností vytvářet pro děti bezpečné prostředí, které počítá s jejich chybou.
V naší praxi, kdy prosazujeme úpravy nebezpečných míst zejména v okolí škol, nás stále udivuje přístup některých zástupců veřejné správy k dětem. Nezřídka svádíme boj o každé parkovací místo, které navrhujeme v zájmu bezpečnosti dětí odstranit. Opatření, která zpomalují dopravu před školami, také nejsou oblíbená. Narušujeme jimi totiž plynulost dopravy.
Z našich průzkumů vyplývá, že:
- Každý čtvrtý prvňák hodnotí svoji cestu do školy jako nebezpečnou a každý šestý jako nepříjemnou.
- Cestou do školy se 34 % dětí bojí automobilového provozu.
- Ranní provoz před školou hodnotí jako nepříjemný 43 % dětí.
- 75 % rodičů by uvítalo u škol bezpečnější cesty pro chodce, více než polovina rodičů (51 %) se vyslovila pro větší zklidnění dopravy u školy.
Jak řekl na konferenci urbanista a zakladatel organizace 8 80 Cities Gil Penalosa: „Svými rozhodnutími předurčujeme způsob života ve městech.“ Každý lidský život je jedinečný a ochrana těch nejzranitelnějších, mezi které patří děti, by měla být na prvním místě. Přáli bychom si, aby bezpečnost dětí v Praze i jiných koutech České republiky byla v rozhodování úřadů prioritou, o které se nevedou diskuse a nejsou o ní pochyby.
Děkujeme Bratislavě za skvělou konferenci, na které byly děti prioritou! V Praze zatím vyhlížíme primátora či primátorku, která si děti vezme s odvahou a bez dalších diskusí pod svou ochranu tak, jako Matúš Vallo a další lídři evropských metropolí, kteří se za tuto vizi v Bratislavě postavili. A jak zaznělo na konferenci: “Formujeme města a města formují nás.” Je na nás, v jakých městech budou naše děti vyrůstat a jakými lidmi budou v dospělosti. Pojďme se více soustředit na děti, na lidi, a ne na dopravu.
