Výroční prima procházka

A k třicátýmu výročí, radši si ruce zmrzačím!“ zpívali jsme kdysi s Charliem Soukupem, který tak poněkud drsně ale trefně vyjádřil svůj odpor k vynucovaným pracovním závazkům v rámci povinných oslav 30. výročí vítězství komunismu v tehdejší Československé socialistické republice. Přiznávám, že k velké radosti mě většinou nemotivují ani výročí 17. listopadu. Připomínají mi, kolik času už od Sametové revoluce uběhlo, co jsme od té doby nezvládli jako společnost a čeho jsem nedosáhla, ač svobodná, já osobně. Připadá mi proto nelogické právě v ten den nic nedělat, vzpomínat na přátele, kteří se o znovuzrození demokracie léta snažili, ale výsledků se nedočkali, a přitom se ještě veselit.

Rozhodla jsem se tedy oslavit svátek svobody s rodinou ve stylu chytré horákyně, tj. neživit blbou náladu při (doporučeném) domácím sezení u stolu se svíčkou a svíčkovou na stole a zároveň se kvůli šíření covidu neshromažďovat a zdravě se pohybovat. V nádherném slunečném počasí jsme se tedy sešli na úpatí Petřína u pomníku obětem komunismu Olbrama Zoubka pouze v počtu šesti (kromě nás tam byli ještě tři starší pánové s věncem o několik schodů a metrů výše) a zkoušeli nejmladším členům rodiny vysvětlit, co ty sochy a schody vyjadřují a proč oslavujeme svobodu. Moc to nazabíralo, takže otec a strýc v jedné osobě podal drobotině tíživé životní podmínky za komunismu jinak: „Máma (to jako já) mě jednou poslala s bráchou vystát dlouhou frontu na toaletní papír, už několik dní nebyl nikde k dostání, a když jsme konečně přišli na řadu, požádal jsem o hajzl papír. ,To je toaletní papír, ty blboune!‘ poučil mě brácha a vlepil mi pohlavek. Jak jsem to mohl vědět, když máma řekla: ,Jděte do fronty na hajzl papír,‘ bránil jsem se.

Po této úvodní přednášce jsme nastoupili do lanovky a vyjeli na horu Petřín. Otázek padlo hodně, svobody se většinou netýkaly, např.: „Proč se jmenuje Petřín Petřín a ne Karlín, když tu hladovou zeď postavil Karel?“ Od lanovky jsme se vydali podél vnitřní strany hradeb cestou, kterou jsme ještě nikdy předtím neprošli a po celou dobu jsme se kochali nádherným otevřeným výhledem na Prahu, procházeli jsme totiž nad úrovní Strahovského kláštera. Všechno tu bíle a zrekonstruovaně zářilo, přilehlý pivovar Norbert nabízel pivo sebou, osiřelé restaurace na nás vyčítavě hleděly a marně na černých tabulích nabízely spoustu jídla i pití. Podél Petřínských sadů jsme se pak vydali dále dolů, ukazovali si paláce, hledali svá bydliště a pražské dominanty. Cestou jsme potkávali spoustu známých a kamarádů provázených spoustou dětí (bezdětní provázeni dětmi nebyli, doplnil by Jiří Šlitr). Přešli jsme ulici V Úvozu a vystoupali schody vzhůru do Loretánské ulice. Chtěli jsme podpořit hospodu U černého vola, kterou skupina nadšenců, většinou štamgastů, zachránila před převzetím turistickým byznysem. Fasáda domu je krásně opravena, pohled okny dovnitř ale prozrazuje, že interiér zůstal téměř stejný jako za (mého) mlada, nádhera! Hospoda je však pro veřejnost, jako všechny ostatní, zavřena, neotevřela ani okénko. Za covidu Černý vůl disciplinovaně nic nenabízí a neprodává ani cizincům ani našincům, ostatně jeho posláním není tržit, taky jako kdysi. Na Hradčanském náměstí jsme si vysvětlovali, kde bydleli Jiří Mucha, Pavel Kohout, T. G. M., Alice Masaryková, nebo přítelkyně Jana Masaryka paní Davenportová. Nakonec nám nezbylo než stočit se na Nový svět a oklikou směřovat domů. Přímou cestu přes Hrad k centru nám totiž zavřel pan prezident Zeman, nebo opatření vlády, vyjde to nastejno. K uzamčené Matyášově bráně právě přichází hradní stráž a hraje vojenská muzika. Zavřený (taktéž prezidentem) jsme shledali i Jelení příkop, který před tím pro veřejnost otevřel pan prezident Havel.

Později odpoledne mi to přece jen nedalo a obešla jsem centrum: z Vinohrad na Národní, kde bylo živo. Zaznamenala jsem tam trojici – on, ona a pes. Ona s širokou trikolórou kolem pasu, stojící a dojatě hledící na to hemžení lidí a světel svíček. Několikrát jsem si z ampliónů vyslechla, že se nemám shromažďovat, ale jen položit svíčku, prokličkovala jsem Staré město včetně Bartolomějské (u vstupu do ní někdo taky položil zapálenou svíčku, možná to byla vzpomínka bývalého studenta na „nakládačku“ při zatýkání 17. listopadu) a vrátila se domů.

Nakonec mi ani moc smutno nebylo – městem procházely rodiny s dětmi, všude se jim vysvětlovalo o sto šest.  „Tak máme splněno, byli jsme na Albertově, na Vyšehradě, na Národní, i na Václaváku, můžeme si to odškrtnout a jít klidně domů,“ zaslechla jsem při vstupu do metra spokojeně komentovat muže středního věku ve skupině několika mladíků a dětí společnou procházku. Se svobodou to tak špatně nevypadá, štafeta se předává!

Jarmila Johnová

I vy můžete přispět

Chcete dýchat ve vašem městě čistý vzduch namísto koktejlu zplodin?
A co takhle mít možnost chodit městem pohodlně a bezpečně pěšky?

podpořte nás