Dnes je to přesně 35 let od první demonstrace Pražských matek, jak se do roku 2020 jmenovala naše organizace. Akce se konala 29. května 1989 u příležitosti mezinárodního setkání ministrů životního prostředí v Praze a zúčastnilo se jí přibližně 30 lidí, převážně matek s malými dětmi v kočárcích. Vzpomínky samotných zakladatelek organizace se v minulosti objevily v celé řadě médií, medailonky členek najdete na našem webu. Před pěti lety jsme uspořádali happening připomínající 30 let od demonstrace. Letos jsme se rozhodli oslovit ty, pro které tato a jí podobné akce měly formativní význam. Děti Pražských matek. Zeptali jsme se jich, jak na tuto dobu vzpomínají a jak je ovlivnil život s takto společensky aktivní maminkou. Všichni se shodují na tom, že získali cenný vklad do života, ze kterého těží dodnes.
„S bráchou jsme nesli transparent a počítali, kolik lidí si nás vyfotilo. Přišlo nám to jako naprostá rarita,“ napsal nám výtvarný umělec David Böhm, syn Ludmily Böhmové. Jeho mladší bratr Jan Böhm pracuje jako humanitární pracovník. Aktuálně působí jako manažer komunikace Lékařů bez hranic v Port-au-Prince, hlavním městě Haiti, odkud se s námi podělil o svůj pohled: „Znám to jenom z vyprávění, bylo mi málo a demonstrací jsem se účastnil jen v kočárku. Rodiče mi jen na fotkách demonstrace vždycky říkali to jsi ty! Žádnou konkrétní vzpomínku nemám, je to jen mýtická událost, která mi přijde od organizátorek neuvěřitelně statečná a jsem rád, že se mě to týká.“ Barbora Hronová (rozená Böhmová) doplňuje: „Já aspoň upřesňuji, že jsme ten transparent evidentně nesli pečlivě a všichni ho hlídali – našla jsem se u něj na fotkách.“ (Na fotce je to dívka pod transparentem.) Další z dětí Böhmových, Terezie Imlaufová, nám napsala: „Jen z vyprávění vím, že tím, že jsem byla v kočárku, tak jsem snad nechyběla na žádné z demonstrací, kam se rodiče vydali.“
„Pamatuji si, jak na nás lidi civěli a usmívali se. Nějaká paní něco povykovala. Jsou to takové útržky. Budili jsme pozornost, která nebyla rozhodně běžná. Udělali jsme si transparenty přes hlavu a na transparentech byly mrtvé rybky a znečištěná voda…“ vzpomíná Václav Hradilek, technik pro inovace na České zemědělské univerzitě, syn Jany Hradilkové.
Vratislav Freund, syn Jarmily Johnové, který aktuálně působí jako vedoucí oddělení oddělení sekretariátů MČ Prahy 7, vzpomíná na demonstrace takto: „Vzpomínám si, jak jsem se bál uniforem a držel se pevně máminy sukně, na to, jak máma demonstrace fotila a na příslušníky veřejné bezpečnosti, kteří mámě vytáhli z foťáku film, aby ho osvítili. Vzpomínám, jak jsme po jedné demonstraci šli na Letenskou pláň do cirkusu a byl takový smog, že jsme šapitó do poslední chvíle neviděli a já se bál, že už cirkus odjel. Máma nám říkala, jak nezdravé je tenhle vzduch dýchat.“
Jak vás ovlivnil život se společensky aktivní maminkou?
„Inspiruje mě to nerezignovat na možnosti měnit svět v lepší místo.“ David Böhm, výtvarný umělec a vysokoškolský pedagog, syn Ludmily Böhmové.
„Díky mamince vnímám a reaguji na současné problémy, jak globální, tak komunitní, a snažím se vůči tomu nebýt lhostejný.“ Václav Böhm, profesionální hasič, syn Ludmily Böhmové.
„Každý by měl hledat cestu, jak se zapojit do veřejného života. Ať už máte hodně práce nebo malé děti, něco se dá vymyslet.“ Jan Böhm, humanitární pracovník v organizaci Lékaři bez hranic, syn Ludmily Böhmové.
„Ovlivnil mě velmi. Občanský aktivismus považuji za součást svého života, stejný příklad se snažím dávat i svým dětem.“ Terezie Imlaufová, administrativní pracovnice v IT, dcera Ludmily Böhmové.
„Máma pro mne byla vždy síly a svobody plná žena, a to jsou věci, které se do mne jejím prostřednictvím myslím otiskly. Doteď mám rád naše disputace, které mne inspirují.“ Václav Hradilek, technik pro inovace na České zemědělské univerzitě, syn Jany Hradilkové.
„Vzpomínám, jak máma nadávala na auta obecně a na ta, která stála na přechodu nebo na chodníku, zvlášť. Obcházela řidiče autobusů v Ďáblicích na konečné a říkala jim, ať vypnou motor, na to si pamatujeme všichni.“ Architekt Vavřinec Veselý, syn Barbory Veselé.
