Hanka chtěla zhubnout a neměla čas, ani chuť na fitko. Tak se rozhodla a zkusila to. Šla pěšky do práce a chodí dodnes. Nejen že shodila přebytečná kila, ale získala toho mnohem víc a bez procházky do práce si už svůj den neumí představit.
Jako to Hanko celé začalo?
Myslím, že před 12 lety, to jsme ještě bydleli na Břevnově. Chtěla jsem zhubnout, ale neměla jsem čas chodit cvičit a taky nejsem založením žádný sportovec. Napadlo mě jít pěšky do práce, abych měla nějaký pohyb. Pracovala jsem tenkrát nad Václavákem ve Štěpánské ulici, takže bylo jasné, že ráno půjdu přes Karlův most a starou Prahu, a že tou dobou tam ještě nebudou žádný lidi. Najednou jsem se těšila.
Znamenalo to vstát jen o čtvrt hodiny dřív, ale mít celou hodinu pro sebe.
Ze začátku jsem chodila z Břevnova na Malostranské náměstí a potom jsem jela tramvají. Myslela jsem, že do Štěpánské je to moc dlouhé, ale jednou jsem měla nějak víc času a šla jsem až do práce. Ukázalo se, že to zabere jen o 15 minut víc než s MHD, takže jsem takhle začala chodit 2x–3x týdně a časem jsem chodila denně, ať sněžilo nebo pršelo, potřebovala jsem to.
Pak přišlo stěhování a změna práce a já začala chodit z Kavčích hor do Celetné. Zjistila jsem, že mě čeká krásná cesta po náplavce, podél vody, a taky jsem zjistila, že to trvá úplně stejně dlouho – do jedné hodiny se dostanu z domova do práce. Znamenalo to vstát jen o čtvrt hodiny dřív, ale mít celou hodinu pro sebe, třeba na vyčištění hlavy. Dneska už nejsem schopná po ránu vlézt do auta nebo do metra.
A měla jste třeba na začátku tendence si říkat: “A dneska nepůjdu z té práce pěšky, dneska se povezu radši tramvají”?
To víte že ano. Chodím ale vždycky jen tu ranní cestu do práce. Odpoledne musím pro děti, na nákup, dělat s dětmi úkoly, obstarat domácnost. Jít odpoledne z práce po náplavce, to už by taky trvalo mnohem déle, už je tam hodně lidí, ale když vyjdete v 7 hodin ráno, tak nepotkáte téměř nikoho. Dokonce na náplavce potkávám možná tak deset stejných lidí, se kterými jsme se za ty roky už zdravíme, ať už jedou na kole, nebo jdou pěšky. Míjení tohoto druhu je pro lidi nesmírně důležité. Tohle nikdy nezažijete v autě a velmi zřídkakdy se to stane v MHD.
Já vlastně jdu a dívám se hodně kolem sebe, a to je fakt k nezaplacení.
Jakým tempem chodíte, jdete třeba ostrou chůzi?
Ani ne. Časem se vám chůze sama trochu zrychlí. Já si všimla, že do práce přicházím tak o pět minut dřív než ze začátku. Určitě nechodím žádnou extra ostrou chůzí. Já vlastně jdu a dívám se hodně kolem sebe, a to je fakt k nezaplacení.
Potřebujete jiné oblečení, než jaké nosíte potom přes den?
Ne, vůbec. V práci mám pro jistotu náhradní oblečení, ale zatím to nebylo potřeba. Já ráda chodím s hudbou ve sluchátkách, ale také jsem poznala, že mnohdy je to lepší bez nich. Když vizuální zážitek z cesty máte obohacený také o ten sluchový. Třeba když jdete kolem řeky a soustředíte se jen na její zvuky.
Kdy se projevily první změny, ať už ve váze nebo vlastně jakékoliv?
Původně jsem začala chodit a zároveň se stravovat pod dohledem dietoložky, ale ona se mnou nekonzultovala žádný sport ani pohyb. Účinek byl nicméně obrovský a myslím, že to bylo hodně v té chůzi. Ona sama se tomu hodně divila, protože jsem zhubla 15 kg za tři měsíce a váhu jsem udržela do doby, než jsem zase otěhotněla. Než jsem začala chodit, nedělala jsem vlastně vůbec nic.
Vím, že člověk těžko hledá čas jít někam cvičit a já nemám ráda takové to cvičení pohromadě. Chození je pro mě skvělé v tom, že pro sebe využiju čas, který bych jinak trávila v MHD pohromadě s dalšími lidmi, což po ránu také nemusím. Nejde o to, nebýt v kontaktu s lidmi, ale je rozdíl jít s davem, který hrká městem a veze se, a nebo jít sama pěšky a s někým podobným se potkávat, je to jiná energie. Autem jezdit nechci kvůli parkování a taky se nechci nervovat v kolonách. Ráda obětuju čtvrt hodiny navíc, každý den si totiž vyčistím hlavu, srovnám myšlenky, leccos naplánuju.
Vyplavené endorfiny, skvělý pocit. To všechno se po chůzi dostavuje.
Hodně žen argumentuje tím, že přece nepůjdou do práce jako nějací “hastroši” v teniskách, co potom v práci s tím…
Ale to vůbec není nutné, já jsem si zamilovala boty Camper, které jsou mi nesmírně pohodlné, protože mají kulatou špičku, vlastně jsem nikdy nechodila ve sportovních teniskách. Jednou jsem to dokonce odešla v holínkách, protože strašně pršelo, ale to nedoporučuju, protože jsem si udělala parádní puchýře. Chodila jsem i v botách na menším podpatku. Jehly bych nezkoušela. Jakmile si zvyknete chodit, tak je vám trochu jedno, v čem jdete.
Za jak dlouho se takové to přemáhání k cestě pěšky zlomí a je vám jedno v čem jdete, hlavně že můžete jít a užívat si to?
To bude strašně individuální, ale je důležité začít chodit, když je venku hezky a z cesty máte radost. Já miluju chodit i v dešti, protože to nejsou venku ani cyklisti, až na ty nejodolnější, a mám celou náplavku jen pro sebe. Pozitiva si najdete na všem.
Když jsem šla poprvé, asi mě bolely nohy, ale ono to rychle přešlo v takový ten pocit, co mají sportovci, když přijdou z tréninku. Vyplavené endorfiny, skvělý pocit. To všechno se po chůzi dostavuje. Je dobré prostě vyrazit, jít, a pak se třeba kousek popovézt, příště to zas o kus protáhnout. Člověk najednou zjistí, že jít pěšky už vlastně potřebuje a že je to fajn.
Ráno dělá den, jdu pěšky, koukám na vodu, přijíždí přívoz, pozdravím člověka, se kterým se potkávám denně, míjí mě tatínek, co vozí už čtyři roky dceru na štangli na kole do školy a má na zádech její růžový batůžek. To jsou věci, které bych jinak nikdy neviděla.
Nejlepší nápady, které jsem kdy v životě měla, mě napadly cestou do práce.
Myslíte, že nejtěžší na tom celém je, vtisknout chození pravidelnost?
Ano, je to jako se vším, co se má provozovat dlouhodobě. Dlouhodobost vlastně lidi děsí a říkají si: “A tohle už teda bude nafurt?” Je lepší se na to dívat tak, že zítra zase půjdu a dál to neřešit. A další den zase tak. 😊 Kdybych jezdila autem tak se okradu o všechny ty vjemy, o to, jak řeka voní, jak se vám slunce opírá do tváří, odkud vane vítr… Musela bych se soustředit na dopravní situaci a věnovat se řízení. A to já nepovažuju za ušetřený čas. Já vidím jako výhodu, mít hodinu času jen a jen pro sebe.
Když si tak jdete cestou do práce, co se vám tak honí hlavou? Připravujete se v duchu na práci nebo si přemýšlíte o věcech kolem domácnosti a rodiny, jak to máte?
Nejlepší nápady, které jsem kdy v životě měla, mě napadly právě cestou do práce. Něco se mi třeba mlhavě honí hlavou a tenhle čas využívám právě k promýšlení nápadů. Jdu a jen si v hlavě přemílám možnosti.
A když v životě řešíte něco neodbytného, někdy i nepříjemného, máte to v hlavě pořád. To se mi pak během cesty ukazovala spousta variant a řešení, na která by jinak asi nedošlo. Cesta do práce je jen váš čas na přemýšlení, což je vlastně luxus.
Každé ráno si cestou kupuji snídani v některém obchůdku i na trhu…
A co na váš způsob přepravování říká rodina?
Snažím vtáhnout manžela, protože by měl velmi podobnou cestu jako já, ale on zatím tvrdí, že ho bolí nohy, že nemá vhodnou obuv a tak podobně. Začal jezdit do práce na kole, a to je fajn. Víte, on má na starosti každé ráno s dětmi. Udělá jim snídani, vypraví je a mají tenhle čas jen pro sebe, což je také dobré, protože táta se jim pak vrací z práce až večer.
A co vaše děti? Vnímají, že se přepravuje po městě trošku jinak, než je běžné?
No, když s nimi jdu do města, tak jdeme pěšky a někdy to nemá úplně pozitivní ohlasy, ale spíš jsou zvyklé. Májí tu na Kavčích horách školu, kroužky a mě by ani nenapadlo je tu kolem vozit autem.
A co v zimě? Většina z nás nemá ráda zimu a snaží se rychle jen přeběhnout a být zas v teple…
Vlastně se chůzí krásně zahřeju a už po deseti minutách je mi úplně teplo. Kdybych jela MHD, tak někde postávám, vystupuju, nastupuju, a to bych se celou dobu třásla zimou. Cestou pěšky jsem ani nikdy nenastydla.
Máte cestou nějaký svůj rituál?
Ano, každé ráno si cestou kupuji snídani, buď v některém obchůdku, nebo i na Ovocném trhu, když si tam ráno zelináři vyndávají své zboží… Má to úplně jiný náboj než vytáhnout doma jogurt z lednice.
Děkujeme za rozhovor.